K metodice výuky vidu – Lída Holá

K metodice výuky vidu

Lída Holá

Problematika vidu bývá u neslovanských studentů češtiny jako cizího jazyka značně neoblíbenou a obávanou pasáží a ani učitelé výklad o nich příliš nemilují. Určitě stojí zato, abychom se zamýšleli nad způsoby, jak tuto kategorii českého slovesa cizojazyčným mluvčím zpřístupňovat.

Ve většině učebnic češtiny pro cizince se studenti obvykle nejprve seznamují s přítomným časem nedokonavých (imperfektivních) sloves a teprve následně s videm dokonavým (perfektivním). Ve většině případů dochází k tomuto seznámení ve spojitosti s výukou budoucího času obou sloves. Tento postup lze považovat za vhodný pouze pro studenty mluvící těmi jazyky, v nichž vid existuje. Pro studenty z jiných jazykových oblastí, kteří se s tímto gramatickým jevem setkávají poprvé, je však velmi problematický. Podobný způsob výkladu totiž zahrnuje příliš mnoho neznámých veličin (budoucí časy obou sloves, významové rozdíly) a přemíra nových jevů často ztěžuje studentům pochopení a fixování nové látky. Studenti, kteří se slovanským videm setkávají poprvé, jej pak často mylně pokládají za cosi primárně svázaného s budoucím časem a obtížněji se dobírají podstaty jeho významu a užití. Myslím, že se tu metodika výuky nechala svést nejnápadnějším, avšak pro pochopení podstaty vidu nikoliv nejdůležitějším znakem dokonavého slovesa, totiž formální odlišností jeho budoucího času. Kategorie vidu by však měla být představována především ze svého sémantického aspektu a jako ucelený jev.

Jak tedy vid učit? V učebnicích Česky krok za krokem a Čeština expres postupuji tak, že na úrovni A1 používám pouze imperfektivní slovesa, a to ve všech časech (s výjimkou tvarů perfektivních sloves nutných pro vyjádření v základních komunikačních situacích, např. Zaplatím, Sejdeme se…, které si studenti osvojují lexikálně jako kolokace). S perfektivními slovesy se studenti seznamují až později na úrovni A2, konkrétně v učebnici Česky krok za krokem ve 12. lekci a v učebnici Čeština expres 3 v 6. lekci (respektive 20. lekci od začátku výuky). Pro osvětlení významu vidu vycházím z tvarů minulého času, na kterých lze názorně ilustrovat didakticky zjednodušený základní významový rozdíl: imperfektivní slovesa vyjadřují nelimitovaný nebo opakovaný proces, zatímco perfektivní slovesa nesou význam dokončenosti, vyjadřují rezultát. Teprve na bázi pochopení tohoto rozdílu se studenti seznamují s tvary budoucího času perfektivních sloves, přičemž se jim dostává vysvětlení, že tvary perfektivních sloves v budoucím čase vyjadřují plán nebo projekt, který chceme
dokončit.

Výklad tak postupuje od známého k neznámému, od pravidelného k nepravidelnému, od bezpříznakového k příznakovému. Cizincům se dobře procvičené a osvojené tvary imperfektivních sloves stávají odrazovým můstkem k jejich správnému porozumění a používání. Tato slovesa vyjadřují děj jako takový, neohraničený, nelimitovaný či opakovaný. Absence příznakovosti tudíž přináší možnost, abychom imperfektivní tvary po určitou časově omezenou dobu představovali jako tvary základní, a to ve všech časech. Pokud student spolehlivě ovládne imperfektivní sloveso, může se o ně
později opřít v běžné promluvě, velmi často poznamenané časovou tísní. Pravda je, že takové užití nedokonavého vidu může občas “zatahat za uši”, jde však o to vybrat si ze dvou zel to menší. Podle mého názoru lze spíše přijmout (a postupně odstranit), když student použije gramaticky správný tvar imperfektivního slovesa tam, kde by Čech raději použil tvar perfektivní (např. “budu navštěvovat tetu“), než když kontaminuje vidy tvarově, jak k tomu často dochází při současné výuce obou podob budoucího času (“budu udělat/budu udělám“).

Obava ze zanedbání perfektivních tvarů je pochopitelná, ne však příliš opodstatněná. Studenti jednak jejich přítomnost od začátku vnímají (lexikálně nebo např. v lekci o budoucím čase, kde se na tato slovesa upozorňuje s odkazem na pozdější výuku), jednak se v pozdější výuce může jejich procvičení věnovat bedlivá a dostatečná pozornost, ovšem právě na pozadí již osvojených tvarů imperfektivních a ve významovém kontrastu k nim.

Domnívám se, že vyhovující není ani praxe, kdy se imperfektivní a perfektivní tvary představují pokaždé v jiném pořadí (slovníčky za lekcemi např. v učebnici Colloquial Czech). Chybí zde totiž názorná vizuální pomůcka k zapamatování, kterou právě pevně stanovené pořadí poskytuje.

V učebnicích řad Česky krok za krokem a Čeština Expresse se používá zápis ve tvaru imperfektivní sloveso/perfektivní sloveso. V takto „dohodnutém“ pořadí odpadá nutnost uvádět vždy znovu a znovu informaci o tom, který tvar je dokonavý a který nedokonavý.

Požadavek pevně stanoveného pořadí zápisu základních imperfektivních/perfektivních tvarů není nadbytečnou formalitou. Pokud totiž studenti vizuálně vnímají a zapamatovávají si slovesa právě takto, velmi jim to usnadní orientaci v jazyce. Stejně tak se i my Češi učíme v určitém nezaměnitelném pořadí například cizí nepravidelná slovesa, například anglické do – did – done,(nikdy třeba did – do – done) nebo německé bleiben- blieb – geblieben (nikdy geblieben – blieb – bleiben).

V této souvislosti se může vyskytnout námitka, že některá česká slovesa mají více než jeden vidový protějšek. To je ovšem již záležitost další výuky a osvojení konkrétních slovesných tvarů na vyšších úrovních výuky.

Tento článek vznikl revizí původního textu, která byla provedena v roce 2017