Těší mě a líbí se mi

(Poznámka k výuce češtiny jako cizího jazyka

– Lída Holá, Jiří Pešička)

Jen málokterá učebnice češtiny pro cizince nezahrne do počátečních lekcí běžné základní obraty Líbí se mi… a Těší mě. Co mají tyto věty společného? Na první pohled se zdá, že je spojuje jenom jejich nezbytnost pro jazykovou výbavu začátečníka. Podrobíme-li však tyto a jim podobné typy větných konstrukcí bližšímu zkoumání, záhy zjistíme, že jsou si v mnohém podobné. V převážné většině vyjadřují vnímání fyzických stavů, konstatování věku (bolí mě…, svrbí mě…, je mi dobře/špatně, je mi 30 let), pocity (těší mě, trápí mě, mrzí mě, stýská se mi), dojmy a postoje (baví mě, nudí mě, zajímá mě, líbí se mi, chutná mi, chce se mi, zdá se mi, hodí se mi, vadí mi, chybí mi, patří mi). Soustřeďují se tedy na procesy vnímání, prožívání a hodnocení.

V systému českého jazyka existují vedle sebe věty dvojčlenné (líbí se mi ten obraz, těší mě váš zájem, bolí mě hlava) a jednočlenné (stýská se mi, je mi špatně, bolí mě v krku). V konfrontačním pohledu, vyplývajícím z výuky češtiny jako cizího jazyka na bázi angličtiny, se nabízí určitá analogie, která v gramatickém povědomí rodilých mluvčích zůstává přirozeně nereflektována. U všech těchto typů promluv se totiž reálný subjekt vnímání v jazykovém vyjádření promítá v gramatický objekt.

Tento objekt může být vyjádřený akuzativem (těší mě) nebo dativem (líbí se mi). Je jím často osoba (Aleně se líbí…, Petra těší…) či společenství osob (naší firmě se líbí…, naši církev těší…). Může se jím ale také stát jiná živá bytost. V podobných případech se mluvčí „vciťuje“ do jejího prožívání (tomu psovi se to líbí) a často se tu pomocí lexikálních prostředků vyjadřuje nejistotní modalita (kočku asi svrbí ucho). Pouze výjimečně se v této pozici objevuje rostlina nebo neživý předmět, což nese jasný charakter personifikace (tu kytičku to taky bolí, našemu autu se nechce jezdit). Logickým důsledkem v rovině gramatické je téměř zanedbatelná či zcela nulová frekvence užití první a druhé osoby singuláru a plurálu (líbím se, líbíš se, těším, těšíš, ale téměř nepoužívané bolím, bolíš, svrbím, svrbíš, mrzím, mrzíš, stýskám se, stýskáš se apod.).

Proměna vnímajícího subjektu v gramatický předmět je pro anglické mluvčí velmi překvapivá, a proto se tyto strukturně poměrně jednoduché obraty často stávají tvrdým oříškem. V angličtině zůstává subjekt vnímání totožný se subjektem gramatickým (srv. I like, I am pleased, I am 30, I am bored, I have a headache, I miss, I enjoy, I don´t feel like doing….). Při výuce studentům pomáhá, když pro srovnání vyhledáme v jejich mateřském jazyce nějaké analogické větné modely, které sice nemusí být běžně používané, ale jsou plně srozumitelné. Dobře nám mohou posloužit věty jako it pleases me, it appeals to me, it appeals to my taste, it hurts me, it bores me… apod. Někde by však podobné vysvětlení bylo nemožné nebo příliš násilné (jako např. výraz chce se mi přeložený anglickým „it wants to me“). O to více je potřeba, aby cizinci struktuře těchto českých vět dobře porozuměli.

K tomu můžeme přispět tak, že poukážeme na podobnost struktury obou konstrukcí. Lze ji vyjádřit schématem sloveso – předmět v akuzativu/dativu – podmět v nominativu/větný člen typu adverbiale. Z hlediska metodiky výuky je velmi dobré zdůraznit, že v převážné většině případů se na místě předmětu objevuje osoba nebo alespoň živá bytost, která je „vystavena“ prožívání různých pocitů, vjemů a z nich vyplývajících postojů.

V těsné spojitosti s výše uvedeným schématem musíme ovšem při výuce poukázat také na druhý důležitý aspekt, který se shodně promítá do obou konstrukcí, totiž na pořádek slov. Předmět může stát v jakékoli pozici ve větě – pokud ovšem není vyjádřen osobním zájmenem. V tomto případě nastupuje pravidlo tzv. „druhé pozice“. Tato skutečnost může studentům zpočátku činit velké obtíže a je třeba na ni důrazně upozornit. Bez znalosti tohoto pravidla by totiž mohli mít potíže ani ne tak s mluvením, jako s porozuměním. Pro názornost si srovnejme tyto věty:

Aleně se líbí Brno. Brno se Aleně líbí. Brno se líbí Aleně.
Ale: Brno se jí líbí. Líbí se jí Brno.

Alenu práce těší. Práce Alenu těší. Práce těší Alenu.
Ale: Práce ji těší. Těší ji práce.

Jasně zde vidíme, že bez základních informací o českém slovosledu by byl cizinec především při poslechu zcela zmaten. Neobstojí námitka, že v mluveném projevu můžeme uslyšet i věty typu „se snad ti to nelíbí?“ nebo „mě těší!“. I zde totiž platí, že student si nejprve musí osvojit základní pravidla cizího jazyka, aby jej později mohl přetvářet podle faktorů subtilnějších. Okrajově či v pozdější výuce (v závislosti na schopnosti „absorbovat“ novou látku) by se pak studenti měli seznámit i se skutečností, že v důrazových, přízvučných pozicích naleznou v obou konstrukcích i dlouhé tvary osobních zájmen:

Jí se to líbí, ale tobě ne. Ji to těší, ale jeho ne.

Je samozřejmé, že veškerou tuto problematiku nemůžeme vyložit už v první lekci – zde je nutné naučit se tyto obraty nazpaměť. S postupným osvojováním si gramatiky by však studenti měli porozumět jazykové logice, na níž jsou tyto větné konstrukce založené. Nezbývá tedy než vyjádřit přání, aby je i při zvládání takovýchto hojně frekventovaných, zdánlivě lehkých, ale přece jen zapeklitých větiček čeština nepřestávala těšit, ale naopak se jim líbila čím dál víc.

in: Beiträge zum Berliner Bohemicum / Slovacicum, Berlin / Prag 1999.