Spisovná vs. obecná čeština ve výuce češtiny jako cizího jazyka

Lída Holá

Ve svém příspěvku se zabývám oblastí, která vzbuzuje mnoho odlišných a často i zcela protikladných názorů (připomněla bych v této souvislosti např. diskusi o spisovné a obecné češtině probíhající na stránkách Slova a slovesnosti a Českého jazyka a literatury, ale i dlouhodobě i dalších časopisů a publikací).

Je známo, že obecná čeština v minulosti dlouho zůstávala mimo hlavní okruh zájmu bohemistů, ať už to bylo z důvodů jazykovědných či ideologických. Rok 1989 přinesl svobodu projevu, kterou můžeme chápat i v jazykovém smyslu slova – obecná čeština mnohem více proniká do filmu, divadla a literatury, a v daleko větší míře i do veřejných sdělovacích prostředků (bohužel včetně některých negativních jevů, např. vulgarizace jazyka ve veřejných projevech). V podobné situaci se ocitla i výuka češtiny pro cizince, jež oproti své předchozí pozici převážně lingvisticky orientovaného oboru musí nyní daleko víc reflektovat a respektovat potřeby běžné každodenní komunikace. Chce-li náš obor dostát těmto potřebám, nutně se musí setkávat a vyrovnávat s jazykovou situací s rysy diglosie, tedy s existencí spisovné a obecné češtiny. Dá se říct, že vztah samotných rodilých mluvčích k této jazykové situaci je rozporný: ze školy máme v sobě zakotvenou představu o případnosti a vhodnosti „správného“, tj. spisovného vyjadřování, ovšem jazykem používaným v naší každodenní běžné komunikaci je čeština obecná (především v Čechách, ale do určité míry i na Moravě). Pregnantně to shrnuje Petr Sgall, který v této souvislosti upozorňuje, že „běžná představa normy se (…) po desetiletí rozchází s jazykovým územ, a to má své negativní důsledky jak pro výuku češtiny, tak pro nejistotu mluvčích a pro neshody mezi nimi v různých komunikačních situacích“ (Sgall; Maglione 2005 – 2006, s. 83). Domnívám se, že s tímto tvrzením lze souhlasit. K tomu navíc přistupuje i fakt, že v běžně mluvených projevech včetně rozhlasu a televize často dochází ke střídání tvarů spisovných a nespisovných (podotýkám, že výjimkou naprosto není ani „přepínání“ kódu v rámci jedné věty).

Podle mých zkušeností podobnou nejistotu, o které se mluví ve zmiňovaném citátu, pociťují a sdílejí mnozí učitelé češtiny jako cizího jazyka. Většinou sice používáme ve výuce více či méně důsledně spisovnou češtinu, přesto se však nevyhneme otázkám: Mám během výuky mluvit výhradně spisovně a existenci obecné češtiny utajovat či ignorovat? Mám se opravit, když mi „ujede“ nespisovná koncovka? Mám akceptovat formy, které nosí studenti do třídy „zvenku“ (za všechny např. tvar malý/velký/černý pivo, jež se v hodinách češtiny pro cizince objevuje s téměř železnou pravidelností), nebo je mám důsledně opravovat a přeučovat? Mám ve třídě nebo ve firmě při lekci mluvit se studenty spisovně, ale když s nimi jdu třeba na oběd, můžu se vrátit ke své běžně užívané obecné češtině, kterou notabene často uslyší i od číšníka nebo od servírky? Pokud používám učebnici, jež vede k aktivnímu osvojení pouze spisovné češtiny (a takových je naprostá většina), kdy, na jaké úrovni, v jakém množství a jakým způsobem mám obecnou češtinu do výuky zavádět? K tomu se připojuje i neméně palčivě pociťovaná nejistota v otázce, zda je vůbec vhodné, aby cizinec obecnou češtinou mluvil. Existuje totiž obava, že v jeho ústech může spolu s případným nečeským akcentem a chybami nabýt rysů komičnosti či nepřístojnosti (rodilí mluvčí včetně učitelů češtiny pro cizince často uvádějí, že se jim obecná čeština z úst cizince „nelíbí“ a že je lepší, aby cizinci mluvili „hezky“, tj. spisovně). Tento postoj má zřejmě své kořeny v minulosti, a to jak v relativní izolovanosti země v nedávných desetiletích, tak ve skutečnosti, že čeština po celá staletí fungovala jako k národní komunitě obrácený a svým způsobem „privátní“ jazyk, a rodilí mluvčí jsou tudíž například ve srovnání s angličtinou k češtině jinojazyčných mluvčích obecně málo tolerantní. Příznačná je např. častá neochota nebo nevůle porozumět nedokonalé výslovnosti cizinců, anglicky či německy formulované reakce na české vyjadřování cizince, opravování i nepodstatných chyb ze strany rodilých mluvčích apod. – Všechny výše uvedené otázky si samozřejmě kladou především učitelé pohybující se ve svém přirozeném jazykovém prostředí, tedy v ČR, ale nevyhnou se jim ani učitelé působící v zahraničí. Ignorováním obecné češtiny totiž můžou svým studentům prokázat medvědí službu. O tom svědčí i známá historka amerického bohemisty Charlese Townsenda, který po několika letech studia češtiny na univerzitě v USA nebyl ke svému úžasu schopen porozumět české průvodkyni v Praze, která mluvila obecnou češtinou.

Předtím, než se na tyto otázky pokusím alespoň částečně odpovědět, podívejme se nejprve velmi stručně na to, jak otázku obecné češtiny řeší některé učebnice (pro zjednodušení jsem volila učebnice pro začátečníky). Například učebnice M. Šáry, J. Šárové a A. Bytla Čeština pro cizince z roku 1970 kombinuje češtinu spisovnou s obecněčeskými tvary nominativu plurálu. V lekci 15 čteme: Všichni mí sourozenci žijou v Addis Abebě. Oba mí bratři jsou už ženatý. Starší, Wolde, je silný a pracovitý muž. (…) Jeho manželka je sympatická, hezká mladá žena. (…) Mají tři malý děti, dva syny a jednu dceru. Všechny tři děti jsou zdravý a veselý. (Šára; Šárová; Bytel, 1970, s. 117). (Text nemá dialogický charakter a tučně označené tvary jsou odlišeny kurzívou.) Je zřejmé, že se zde ani zdaleka neuplatňuje funkční hledisko, ale primárně se sleduje především gramatický cíl, totiž zjednodušení morfologie. Učebnice J. Poráka s názvem Učebnice češtiny na základě ruštiny z roku 1972 zase věnuje obecné češtině zvláštní kapitolu. Dalším řešením jsou poznámky, které jsou součástí gramatických vysvětlivek – používají je např. Alena Aignerová a Olga Gruberová v učebnici Tschechisch anders, ale jinak tato učebnice přináší pouze češtinu spisovnou a koncovky obecné češtiny se v textech objevují naprosto okrajově. Ve svých učebnicích jsem formy obecné češtiny rovněž nepoužívala a řešila jsem tuto problematiku vysvětlivkami v rámci gramatického výkladu, zvláštní stránkou s hlavními rysy obecné češtiny, ilustrovanými na rozhovoru Péti a Jardy s názvem Ach jo, ty chytrý holky…, a deklinační tabulkou zachycující tvary obecné češtiny (Holá, 2000 a 2005/6, x + ss. 221 a 223). Naproti tomu v dalších běžně používaných učebnicích pro začátečníky, jako jsou Mluvíme česky 1, Do You Want to Speak Czech, Vítáme vás a Tschechisch Kommunikativ jsem zmínky o obecné češtině nenašla. Jak tedy při výuce ve vztahu k obecné češtině postupovat? Nekladu si za cíl tuto problematiku vyřešit, na to je příliš rozsáhlá, pouze bych chtěla nabídnout několik obecných i konkrétních podnětů k zamyšlení.

1. Domnívám se že základní premisou by měla být snaha učitele, aby ve vztahu k oběma variantám jazyka neuvažoval v pojmech dobře/špatně, ale spíše funkčně, situačně a stylově přiměřené/nepřiměřené. Jak obecná, tak spisovná čeština jsou správné a legitimní varianty jazyka, každá je vhodná pro jiné prostředí, jinou situaci a jiný způsob vyjadřování. Tuto premisu pokládám za velmi důležitou, protože zdaleka ne samozřejmou. V souvislosti s tím je dále podle mého názoru zapotřebí nepokládat míšení kódů za něco a priori špatného, ale naopak vycházet z konstatování, že toto míšení kódů je pro současnou jazykovou situaci příznačné.

2. Vzhledem k obecnému úzu ve výuce, prestižnímu charakteru spisovné češtiny a již zmíněné nechuti českých mluvčích akceptovat obecněčeské formy z úst cizinců lze pokládat za vhodné, aby na úrovních A1 a A2 byli studenti seznamováni především se spisovnou podobnou češtiny. (Hlubší analýzu této problematiky zde ponechávám stranou a spokojím se pouze s podotknutím, že si dovedu představit i učebnici představující od počátku jako primární češtinu obecnou.) I v prvních fázích výuky je však zapotřebí rozlišovat funkčně stylové zakotvení textů a především při tvorbě dialogů zachycujících běžné komunikační situace, které na nižších úrovních výuky obvykle převládají, zohledňovat mluvený charakter jazyka. Jak upozorňuje M. Hrdlička (Hrdlička, 2002, s.106 – 107) je třeba nepřeceňovat význam tvarosloví, ostatně studenti začátečníci často rozdíl v koncovkách ani nevnímají. Naopak je podle mého názoru zapotřebí věnovat pozornost lexikální a syntaktické stránce jazyka a volit ty jazykové prostředky, které jsou pro mluvený jazyk charakteristické (např. v lexikální rovině ne šálek, ale hrnek, ne dívka či hoch, ale holka a kluk, ne dnes a chléb, ale dneska a chleba, ne příliš nebo velmi, ale moc, ne také, ale taky, ne tento, tato, ale tenhle, tahle, ne pospěš si, ale honem, ne obývací pokoj, ale obývák atd.). V oblasti syntaxe lze využívat aktuální členění větné odrážející postoj mluvčího, částice a kontaktní slova (např. tak, takže, no, že ano/že jo, že ne, viď, viďte, fakt). Důležitá je i možnost (pro mluvený jazyk příznačného) stručného až eliptického vyjádření tam, kde je komunikační kontext zcela jasný. Např. v dialogu Na nádraží nepoužijeme nepřirozeně dlouhou a nadbytečně zdvořilou žádost Dobrý den, prosím vás, chtěl bych jednu jízdenku/jeden lístek do Českého Krumlova, ale řekneme pro tuto komunikační situaci typické Jednou Český Krumlov. To vše posiluje mluvený charakter textu, ale přitom nepřekračuje rámec kultivovaného a srozumitelného vyjádření, které se ve výuce může stát modelem pro individuální produkci studujících. Dobrým příkladem může být v této souvislosti rozhovor z 10. lekce učebnice Tschechisch anders, působící spontánně mluvným dojmem, a to i přesto, že autorky používají téměř výhradně spisovné koncovky: Tady se něco stalo, rychle zastav!/Je tady havárka!/Musíme zavolat policii. Podívej se, jestli tam někdo je. Možná je někdo zraněný./Jsou tam dva lidi, musíme jim pomoct./Já nevím, radši zavolej doktora. / Počkej, můžeme to zkusit. / Můžete mluvit? Je vám něco?/ Hrozně mě bolí noha./Honem zavolej doktora a policii. /Jaké je to číslo? /Záchranka má 155 a policie 158. (Aigner, Gruber, 2004, s. 98) Naproti lze tomu uvést jako negativní příklad nepřirozeného, až šroubovaně spisovného vyjadřování rozhovor dvou mladých lidí Pavly a Vladimíra z učebnice Zahrada českého jazyka: Pavla: Jednu část dovolené bych ráda věnovala sportu, druhou část turistickým zajímavostem./Vladimír: Pokud jde o sport, mohli bychom sjet s přáteli Lužnici. Řeka má krásné okolí a pohled z kanoe je malebný. Spaní pod stanem a vaření na ohništi je romantické./ A v létě, je-li pěkné počasí, i občasné nechtěné vykoupání nevadí. (Froulíková, 2002, s.119)

3. Co se týká morfologických odlišností obecné češtiny, seznamování s nimi je podle mého názoru nutné fázovat (jak se o tom ještě zmíním, důsledné rozlišení spisovné a obecné češtiny pokládám za vhodné od úrovně B1 výše). Už na nižších úrovních A1 a A2 lze však studenty na existenci obecné češtiny upozorňovat poznámkami v rámci gramatických vysvětlení tak, aby o její existenci věděli, byť ji vnímají pouze pasivně. Ze strany učitele pak pokládám za vhodné obecněčeské koncovky, které studenti používají na základě svých znalostí „vně“ lekce, neopravovat (zbytečně by to snižovalo mluvní sebevědomí studujících), ale buďto mlčky akceptovat, nebo v případě nejasností pouze upozornit na jejich stylový charakter. Autorům a učitelům se dále už od prvních dnů a hodin výuky opět otevírá možnost volit pro tvorbu textů a zejména rozhovorů spisovnou tvaroslovnou dubletu bližší mluvené podobě jazyka (např. pracuju spíše než pracuji, pracujou, ne pracují, můžu, ne mohu, pomoct, ne pomoci, líp, ne lépe, víc, ne více, radši, ne raději a akceptovatelné je i Angličani, ne Angličané).

4. Od úrovně B1 považuju za vhodné zabývat se obecnou češtinu systematicky, a to především formou určitého funkčního, komunikačního a stylového zakotvení a rozlišení. To znamená, že obecná čeština by se měla důsledně objevovat především v těch textech a posleších, které představují mluvenou podobu jazyka, tedy v rozhovorech založených na běžných každodenních situacích. V tomto typu funkčně a stylově vyhraněných a v běžných komunikačních situacích zakotvených promluv již pokládám používání výhradně spisovné češtiny za umělé a nevhodné. Podobné pojetí nachází plnou podporu v popisu Prahové úrovně B1, kde se říká: V přístupu ke gramatickým, zvláště k morfologickým jevům nebyl zpracovatel veden motivací preskriptivní a nepokouší se stanovit nějakou normu. Snaží se přihlížet, v rámci omezení, která si vynucuje Prahová úroveň, ke skutečnosti, že v češtině existují dvě varianty kódu – spisovný jazyk a jazyk běžně mluvený. V této věci, uvnitř komunity českých mluvčích často emotivně prožívané, nechává zpracovatel uživatelům z řad pedagogů volnost, radí však, aby se řídili funkčními hledisky a vyhýbali se subjektivně hodnotícím soudům a puristickým předsudkům (Prahová úroveň 2001, s. 256). Připravovaný druhý díl učebnice Czech Step by Step 2/Tschechisch Schritt fur Schritt 2, který byl měl vyjít v roce 2009, představuje ve vstupních článcích převážně češtinu spisovnou, zatímco v textech dialogického charakteru a posleších se objevují převážně tvaroslovné a lexikální jevy obecněčeské. Obě varianty jazyka se kontrastují a procvičují v následných cvičeních (ať už jsou součástí učebnice nebo z prostorových důvodů součástí internetového manuálu pro učitele). Např. v kapitole V restauraci následuje za dialogy napsanými v obecné češtině tabulka tohoto typu: Na jídelním lístku čteme: bílé víno, čínské nudličky s rýží. V restauraci můžeme slyšet: bílý víno, čínský nudličky s rejží. Zadání pak zní: Vyhledejte v textu další výrazy a doplňte je do tabulky. Podobně v kapitole Z české historie čteme ve vstupním textu Jak se žilo za komunismu tuto definici: Tuzex byl speciální obchod, kam chodili lidé kupovat zahraniční oblečení a další výrobky, které nemohli jinde sehnat. Bylo tam možné nakupovat jenom za zvláštní poukázky, tzv. tuzexové bony. Oproti tomu v poslechu na toto téma slyšíme v odpovědi na otázku Jak se vám žilo za komunistů následující vyjádření mladé ženy, která zažila období před rokem 89 jako dítě: Taky si vzpomínám, že všude byly takový červený plakáty, ňeaký transparenty nebo co, a máma furt něco sháněla, třeba mandarinky a pomeranče na Vánoce, nebo takový ty …. eee… tuzexový bony na džíny. A jednou normálně nebyl toaleťák, no to byla sranda, to je neska neuvěřitelný. Podobné zařazování a kontrastování forem spisovné a obecné češtiny na základě určitého komunikačního kontextu pokládám v této fázi výuky za velmi důležité, neboť umožňuje studentům pochopení funkce a přiměřenosti obou kódů.

5. Při zvažování otázky spisovná versus obecná čeština by učitelé měli přihlížet ke konkrétním potřebám studentů. Jak upozorňuje M. Hrdlička v knize Cizí jazyk čeština: „Při volbě mezi orientací na češtinu spisovnou a nespisovnou, tedy především obecnou, záleží zajisté na tom, proč se cizinec češtinu učí, jak dlouho se ji učí, jaký je jeho cíl a stupeň pokročilosti Jde-li mu např. o mluvené dorozumění v běžných situacích, bude tíhnout k vyjadřování uvolněnému, až nespisovnému. (…) Jde-li o zájmy a cíle diferencovanější, zejména odborné, přichází nepochybně v úvahu jako základní útvar čeština spisovná.“ (Hrdlička, 2002, s. 96)

6. Celkový charakter výuky by měl být nepreskriptivní, neměl by tedy předepisovat studentům, aby mluvili tou či onou variantou jazyka. Jak autoři učebnic, tak učitelé by měli především vychovávat kompetentní mluvčí schopné rozlišit vhodnost použití té či oné funkčně zakotvené a stylově adekvátní jazykové varianty. Je ovšem otázkou, jakou variantu češtiny požadovat od studentů při zkouškách – budeme například pokládat za chybu, když si student při ústní zkoušce na úrovni A1 v rámci zadání V restauraci objedná malý pivo nebo v písemné části napíše v neformálním e-mailu kamarádovi Jsou tady hezký domy? Osobně bych toto vyjádření pokládala za stylově adekvátní, ovšem při hodnocení zkoušky bude záležet na nastavení hodnotících kritérií. Na okraj ještě poznámku k tzv. „spisovné“ a „správné“ češtině na Moravě, na kterou se někteří bohemisté v diskusích o obecné češtině odvolávají. Obecnou češtinu se moravským vyučujícím češtiny pro cizince rozhodně nesnažím nijak vnucovat, naopak jsem zcela pro to, aby i v této oblasti vznikaly materiály založené na moravském řečovém úzu (opět nemám na mysli pouze tvarosloví, ale i lexikální jevy a intonaci, která se projeví v poslechových textech), v nichž by se uplatňovaly obdobné principy jako ve vztahu k obecné češtině. Dá se ovšem předpokládat, že podobné materiály mají a budou mít užší, regionálně omezenou použitelnost.

Závěrem svého příspěvku bych chtěla upozornit na skutečnost, že rozpačitý postoj k problematice obecné češtiny ve výuce češtiny jako cizího jazyka a neřešení této otázky může signalizovat výrazovou nejistotu nás Čechů, náš nevyjasněný vztah k národnímu jazyku, což je situace, kterou zajisté nelze pokládat za dobrou. Mou snahou je upozornit na tuto skutečnost, a pootevřít tak cestu k situaci, kdy by název tohoto příspěvku už nemusel znít Spisovná versus obecná čeština, ale Spisovná a obecná čeština ve výuce češtiny jako cizího jazyka.

AIGNER A., GRUBER, O. Tschechisch anders, České Budějovice: 2004, s. 98. ISBN 90-7040-696-8.
AMOROVÁ, V. Vítáme vás, Ismaning: Max hueber Verlag, 1993. ISBN 3-19-005157-7.
ČECHOVÁ, E., TARBELSIOVÁ, H., PUTZ H. Do You Want to Speak Czech 1. Liberec: 1997, ISBN 80-902165-1-X.
FROULÍKOVÁ L. Zahrada českého jazyka: čtyři roční období. Czech for Foreigners. Praha: 2002, s. 119. ISBN 80-200-1003-3.
HOLÁ L. New Czech Step by Step/Tschechisch Schritt fur Schritt, Praha: 2005/2006, x + s. 221 a 223. ISBN 80-86903-33-8/80-86903-01-X.
HOLÁ L., BOŘILOVÁ P. Czech Step by Step 2/Tschechisch Schritt fur Schritt 2, Praha: 2009, s. 208 + 84. ISBN 978-80-86903-92-7.
HRDLIČKA M. Cizí jazyk čeština, Praha: 2002, s. 96. ISBN 80-8586698-6.
LOMATSCH, B., ADAM., H., MITSCHERLING, E. Mluvíme česky 1. Berlin: Volk und Wissen Verlag GmbH 1990, ISBN 3-06-551001-4.
MAIDLOVÁ J., NEKULA M. Tschechisch komunikativ, Bohemicum Regensburg-Passau: 2005. ISBN 80-7106-733-4.
PORÁK J. Učebnice češtiny na základě ruštiny, Praha:1972.
SGALL P., MAGLIONE C. Čeština standardní a běžně mluvená, in: Český jazyk a literatura 2. 2005 – 2006, s. 83. ISSN 0009-0786.
ŠÁRA M., ŠÁROVÁ J., BYTEL A. Čeština pro cizince, Czech For English Speaking Students, Praha: 1970, s. 117.
ŠÁRA M. a kol.: Prahová úroveň. Čeština jako cizí jazyk. Council of Europe 2001, s. 256. ISBN92-871-4761-2.
Publikováno v Didaktické studie IV. Čeština jako druhý jazyk. PFUK, Praha 2008.