Dá se čeština číst odzadu?

(Poznámka k výuce češtiny pro cizince – Lída Holá)

Co je to v titulku za nesmyslnou otázku, podiví se jistě každý Čech, a podiví se samozřejmě právem. Pro cizince, který se rozhodl studovat češtinu, zní však odpověď na tuto otázku zcela jinak. Česká slova bude luštit „odzadu“, tedy pomocí koncovek, určitě hezky dlouho: akuzativ se mu bude plést s genitivem, dativ s lokálem, a dokonce i lehký instrumentál a tu i onde odposlouchaný vokativ mu připraví nejednu horkou chvilku… Ale počkejme, přemýšlí takový svědomitý student, není těch pádů nějak málo? Ovšem, málem jsme zapomněli na nominativ. A právě zde skrývá kámen úrazu. My, čeští učitelé pro cizince, totiž pokládáme nominativní tvar podstatných jmen za tak samozřejmý a jednoduchý, že ho studentům často předkládáme jako jakýsi „pád bez koncovky“. Mají ho ve slovníku, musejí se ho naučit a hotovo. „První pád“ se tak stává pádem posledním, jakousi všední popelkou mezi pády. Cizinci studující češtinu však mají v nominativu singuláru neocenitelnou a bohužel často nedoceňovanou zásobárnu informací. Podobu nominativních tvarů podstatných jmen mohou totiž číst jako signál zpravující je o rodu substantiva a jeho tvrdosti či měkkosti. Tyto informace jsou naprosto nezbytným předpokladem k ohýbání substantiva a znalost rodu je klíčová i pro uplatnění vyššího pravidla shody rodu ve větě.

Mnozí si teď asi řeknou, že to jsou dávno známé banality, a já bych souhlasila – kdyby mezi mými studenty nebyli i absolventi celkem renomovaných kurzů, ve kterých se tak spěchalo se studiem „opravdových“ pádů, že se na tyto skutečnosti prostě zapomnělo. Důsledkem jsou pak zbytečně nesprávné a komické promluvy typu: „včera v hospodě byl takový sympatická holka“; „byla jsem chudá student“, ale i „to je dobrou kávu“, které už signalizuje hlubší nepochopení struktury jazyka.

Četla jsem kdysi o zajímavém testu inteligence. Testovaný při něm luští uměle vytvořený jazyk, o němž má jen několik málo informací, pomocí analogií a vazeb, které se snaží v textu vysledovat. Představíme-li si na místě tohoto jazyka češtinu, jistě nám neunikne nápadně vysoký počet souhlásek tam, kde se mluví o maskulinech, koncovek -a v kontextu feminin a koncovek -o u neuter. Dobře je to vidět na následujících větách:

Byl jednou jeden král/hrad a ten se jmenoval Karel/Karlštejn.

Byla jednou jedna královna a ta se jmenovala.

Bylo jednou jedno město a to se jmenovalo Brno.

Kromě gramatických jevů, zachycených ve výše uvedených větách, se s týmiž koncovkami setkáváme i u příčestí minulých v kondicionálu, u přivlastňovacích adjektiv a u krátkých tvarů adjektiv (velmi frekventované jsou zejména formy rád a ráda). Můžeme tedy konstatovat, že pro rozlišení rodu v češtině jsou tyto koncovky do značné míry typické. Ve výuce češtiny jako cizího jazyka, kde se student ocitá v pozici ne nepodobné onomu luštiteli, může tato skutečnost tvořit důležitý stavební prvek výuky. Zejména úplní začátečníci podle mých zkušeností podobný jednotící metodický princip velmi oceňují.

Tohoto jevu můžeme využít nejenom při výuce shody rodu ve větě, ale pomůže nám to i při osvojování nových substantiv. Substantiva s těmito typickými koncovkami můžeme totiž uvádět bez informace o jejich rodu a nechat studenty, aby jejich rodové zařazení s naší kontrolou určovali sami. Nově uváděná substantiva s těmito koncovkami tak nemusí doprovázet latinské zkratky rodů (rod značíme jen u slov s jinými nebo zavádějícími koncovkami), studenti si je osvojují aktivněji a lépe si uvědomují důležitost a důslednost uplatnění rodu ve větné stavbě.

Rod substantiv s typickými koncovkami tedy studenti pro jejich jednoduchost a četnost poznávají velmi lehce, zbývá ovšem ještě nemálo koncovek a slovotvorných přípon s jiným než typickým zakončením. I zde však většinou můžeme studentům pomoci odhadnout a následně si i snáze zapamatovat rod nově uváděných substantiv. Používám k tomu následující tabulky a vysvětlení, které zakládám na údajích z Retrográdního slovníku současné češtiny z roku 1986:

(in: Čeština doma a ve světě, časopis katedry českého jazyka FF UK Praha, 2/1999, s. 135-7.)