Připravujeme pro vás nový web. Pomozte nám, prosím, vyplněním krátkého dotazníku zde.

Články

Syndrom Kalininského prospektu
(Poznámka k výuce češtiny pro cizince - Lída Holá)

Můj příbuzný kdysi vystudoval v Moskvě a kromě diplomu za filmovou režii si odtud přivezl "syndrom Kalininského prospektu": představte si širý a velkolepý Kalininský prospekt, kráčíte po něm, hovoříce o umění, a najednou prásk ho - šlápnete do díry plné vody, která tam zeje po chybějící dlažební kostce. Všude všechno hladce vydlážděné a jedna jediná dlaždice chybí! Touto historkou chci ilustrovat nenápadnou past české syntaxe, která číhá na cizince kráčející po celkem přehledné, benevolentním slovosledem dlážděné ulici české věty. Onou pastí je takzvaná "druhá pozice" ve větě, tedy prostor, kde se v určitém pořadí soustřeďují nepřízvučná slova, příklonky. V bezpříznakových, neutrálních promluvách je toto pořadí poměrně přesně dodržováno (výjimky z tohoto pravidla nebudou předmětem zájmu našeho článku).

Cizinec studující češtinu tak může slyšet: "byl jsem" ale "včera jsem byl", "bál se" a vzápětí "on se bál", "dala jí to" a hned zas "dneska jí to dala". Pokud se mu nedostane názorného, komplexního a opakovaného vysvětlení, může upadnout do pasti druhé pozice. Jakápak past, namítnou možná někteří. Když přece student vsune nepřízvučné slovo na "nesprávné" místo, na významu věty se nic nemění! - To je pravda. Ověřme si to na větách typu: "Ten kluk jmenuje se Petr. Dneska ráno a dopoledne byl jsem tam. Máme rádi ho a ji." Tyto věty sice působí trochu podivně, ihned si uvědomujeme, že s nimi něco není v pořádku, ale přesto zůstávají zcela srozumitelné. Český mluvčí by je ovšem v převážné většině případů takto neřekl a nenapsal a právě zde je jádro problému.

Jde totiž o to, že pokud si cizinec pravidlo druhé pozice důkladně neosvojí, může se výrazně snížit jeho schopnost porozumět ústním i písemným projevům. Vzpomínám si v této souvislosti na jednu studentku, která existenci druhé pozice nepřikládala velký význam. Věděla sice, že o ní cosi letmo zaslechla, ale to bylo vše. Česky hovořila celkem plynně, s velikým nadšení a vskutku bohatou slovní zásobou, avšak často si stěžovala, že českým mluvčím špatně rozumí. Kořeny jejích nesnází se ozřejmily v okamžiku, kdy začala překládat písemný text psaný v minulém čase. V delších větách typu: "Včera jsem dlouho, pečlivě a do posledního detailu připravoval program konference" překládala "jsem" automaticky jako "I am" a následující "připravoval" pak vnímala jako "he prepared". Celkem logicky hájila tento postup tím, že mezi slovesy je čárka, a tudíž se jedná o věty dvě. Není divu, že věta pro ni okamžitě ztrácela smysl, a to i přesto, že sama minulý čas běžně tvořila a používala.

Na tomto příkladu lze vidět, že pravidlo druhé pozice může být pro správné porozumění mimořádně důležité. Domnívám se, že opomíjení tohoto pravidla vyrůstá ze širšího problému, totiž ze skutečnosti, že výuka češtiny pro cizince nedostatečně doceňuje význam větné stavby a především její základní složky, slovesa. Většině učebnic dominuje substantivum se svými pádovými koncovkami a výuka se soustřeďuje převážně na jejich zvládnutí. Studenti tak snadno získávají dojem, sloveso je jakýmsi přívažkem substantiva. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Čeština je jazyk výrazně verbální a právě sloveso se svou valenční schopností tvoří páteř české věty, určuje, jaký pád či předložková vazba budou použity a rozhodujícím způsobem ovlivňuje i přítomnost, respektive nepřítomnost a uspořádání nepřízvučných slov v české větě.

Zmínila jsem se už o tom, že pravidlo, které se druhé pozice týká, by mělo být vysvětlováno názorně, komplexně a opakovaně. Ve své učebnici českého jazyka Czech Step by Step proto používám obrázek, který zachycuje "klub druhé pozice" s jeho hlavními členy. Na toto jednoduché znázornění odkazuji všude tam, kde se o zmíněných jevech učíme (jednotlivé jevy jsou na téže stránce zmíněny podrobněji). Studenti si tak obrázek připomínají opakovaně a zároveň ho vnímají v celé jeho šíři. Názorně si zde uvědomí nejen to, jak věta vypadá, když jsou přítomni všichni "členové klubu", ale i posun, ke kterému dochází, když jeden nebo více z nich chybí. K českému flexibilnímu slovosledu se tak propracovávají postupně, skrze poznání základních zákonitostí české věty. S trochou nadsázky lze říct, že si jeho pravidla musí důkladně osvojit, aby je později mohli "porušovat" a aktualizovat - tak jako to dělají rodilí mluvčí.

A na závěr ještě jednu malou poznámku: z vlastních trpkých zkušeností vím, jak je zlé, když pedagog vytyčí nějaké hladce schůdné a zaručeně spolehlivé pravidlo a najednou nemá po ruce příklad, kterým by ho mohl doložit. Proto je dobré vyzbrojit se dopředu nějakou větičkou typu "bál jsem se mu to ale dát". "Syndrom Kalininského prospektu" bývá totiž mimořádně záludný a rozhodně nehrozí jen studentům.

(in: Čeština doma a ve světě, časopis katedry českého jazyka FF UK Praha, 1/2000, ss. 30-32)